Socioterapie

Socioterapie je přirozenou součástí našich služeb. Tento pojem je však pro mnohé ještě méně srozumitelný než pojem psychoterapie. O co tedy jde? A proč se náš tým v této metodě vzdělává, proč ji rozvíjí, proč jí důvěřuje?

Socioterapie představuje určitou specializaci. Pohybuje se na pomezí sociální práce a psychoterapie. Socioterapeut tedy potřebuje disponovat znalostmi a dovovednostmi z obou těchto oborů. Inspirace a propojování obou těchto oblastí napomáhá ke vzniku nového přístupu v pomáhající profesi.

Cílem socioterapie je žádoucím směrem ovlivňovat chování klienta tak, aby došlo ke změně jeho situace.

Socioterapeut je schopen identifikovat postoje jednotlivců, kteří řeší krizovou rodinnou situaci, disponuje psychoterapeutickými dovednostmi a svou intervencí podporuje spolupráci dalších kolegů, kteří cílí na bezpečné řešení konfliktů spojených s rozpadem rodiny.

Přináší nabídku zejména krizové intervence a další socioterapeutických činností, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu, činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, psychosociální podporu formou naslouchání a podporu výměny zkušeností.

Příklad využití socioterapie při práci se seniory bez domova. U lidí, kteří žijí dlouhodobě v extrémní životní situaci, potažmo v prostředí, které má silně deformativní vliv na osobnost a chování jedince, vznikají stereotypní návyky zabraňující konstruktivnímu řešení případu. Klient se po předchozích negativních zkušenostech obává dalších stresových situací a zklamání z případného neúspěchu. Proto často hledá způsoby a argumenty, kterými by sociálního pracovníka zmírnil v jeho snaze nebo dokonce odradil od hledání řešení. Jedná se o klasický obranný mechanismus.

Docílit změny postojů a chování je u člověka, například s patnáctiletou zkušeností na „ulici“, velmi složité, téměř nemožné. Bez přijetí skutečnosti, že se člověk nachází v problému, a přijetí odpovědnosti za jeho řešení, není možné docílit žádané změny. Nicméně socioterapie může operativně a cíleně působit na myšlení a chování seniora tak, aby postupně dokázal vnímat význam problému pro jeho život a svoje postavení v něm. „Senioři bez domova nemají dostatečné sociální kompetence pro řešení a rozvoj lidských vztahů. Charakteristické jsou i pasivní postoje k povinnostem nebo absence osobní zodpovědnosti. Pokud vyhledávají sociálního pracovníka, pak ho ve většině případů nežádají o pomoc ve smyslu terapie, ale většinou jde zájem o uspokojování biologických potřeb a řešení technicky administrativních záležitostí (neboli sociálněprávní poradenství). Strava, hygiena, ubytování, zaměstnání, komunikace s úřady a dalšími organizacemi jsou nejčastějšími typy požadovaných služeb. Odborníci se setkávají s názorem veřejnosti, že jejich klienti o pomoc nestojí, zneužívají ji nebo si jí neváží. Lze se ale na tento problém podívat i z odborného pohledu, který nevylučuje žádnou z předešlých variant, ale dodává, že tito lidé často v dostatečné míře nedokážou využít nabízené pomoci.“ (Pěnkava, 2010, str. 90.)

Zdroje:

  • PĚNKAVA, P. 2010. Výchovně-vzdělávací prvek v sociální práci s cílovou skupinou osob bez přístřeší. [Rigorózní práce] Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
  •  http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=3&clanek=721