Zastavit se, přemýšlet, reflektovat, uvažovat – jak důležité, potřebné, užitečné. Dnes to bude o práci s párem.

Jsem systemická psychoterapeutka a v současnosti je v mé praxi stále víc párů a rodin, což mě popravdě těší. Individuální terapie a práce s párem či rodinou jsou podle mě velmi odlišné disciplíny – každá má své specifikum, tempo i energii. V posledních letech mě právě párová práce přitahuje stále víc, a to jak v praxi s klienty, tak i v rámci vzdělávání kolegů. Má mnoho vrstev.

Tento týden jsem měla několik párových sezení – každé jiné, jedinečné, tak jako vždy. Něco mě vedlo sednout si, reflektovat a psát (což ke mně příliš nepatří, píšu málo). Ale tentokrát cítím potřebu se zastavit a podívat se na to, co se v párové práci děje, jaký má smysl a proč stále věřím, že stojí za to se do ní znovu a znovu pouštět. Nedívám se na konkrétní pár, spíš přemýšlím nad sebou, nechávám myšlenky plynout. Nemám cíl – jen potřebu nechat proces vzniknout a zaznamenat ho.

Práce s párem je pro mě vždy jedinečná. Každý vztah má svou historii, rytmus, jazyk, ale také svá zranění. Když mě klienti osloví a domluvíme se na párové terapii, nestávám se jen pozorovatelkou či přísedící, ale na určitou dobu jsem součástí prostoru, který společně vytváříme. Je to specifické místo, kde se dá na chvíli zpomalit, podívat se z odstupu, ale zároveň zůstat ve spojení. Kde se místo rychlých odpovědí objevují zvídavé, konstruktivní otázky, které otevírají nové pohledy i možnosti.

Věřím, že právě bezpečí, klid a zvídavost mohou podpořit změnu – ne moji, ale páru, který pracuje na změně, kvůli níž do terapie přišli. Změnu, která má pro ně smysl.

Nezřídka dostávám otázky: „Kdy je čas na párovku? Kdy může být párová terapie užitečná?“

Často říkám, že párová terapie není jen pro vztahy, které se rozpadly nebo stojí na hraně. To bývá častá představa, ale realita je jiná. Pracuji s mnoha páry, které se mají rády, ale cítí, že se něco ztratilo – že spolu sice mluví, ale přesto se míjejí. Některé páry si v určitém okamžiku uvědomí, že jejich rozhovory se smrskly na organizační provoz: kdo vyzvedne dítě, kdy zaplatit účty, co bude k večeři. O hlubších věcech se ale nemluví, protože „není čas“ nebo už nevědí, jak začít.

Jindy přicházejí po období velké změny – po narození dítěte, po nemoci, po ztrátě blízkého člověka, nebo když se jeden z partnerů v životě výrazně posune a druhý neví, jak na to reagovat. V těchto chvílích párová práce pomáhá znovu se potkat. Ne hledat viníka, ale pochopit, co se v našem vztahu změnilo a jak se na to můžeme dívat společně, nově.

Setkávám se i s páry, které se trápí opakujícími se hádkami. Na první pohled jde často o maličkosti, ale pod nimi bývá něco hlubšího – pocit, že nejsem slyšená, že na mně nezáleží, že blízkost se proměnila v napětí. V terapii pak nejde o to, kdo má pravdu, ale o zkoumání: co se děje mezi námi, když o tu pravdu bojujeme – a jak to můžeme dělat jinak, abychom nemuseli bojovat.

A pak jsou i situace, kdy do vztahu vstoupila nevěra nebo ztráta důvěry. To bývá křehké a těžké období. Někdy chce pár zjistit, zda je možné důvěru znovu vybudovat, jindy potřebuje alespoň pochopit, proč se to stalo, a jak se s tím dá žít dál – spolu, nebo odděleně. Párová terapie může v těchto chvílích pomoci, aby se z bolesti nestala válka, ale cesta k porozumění.

A někdy – a čím dál častěji – přicházejí i páry, které se vlastně mají dobře, jen chtějí o vztah pečovat dřív, než se něco pokazí. I to je krásná práce. Práce na vztahu, který se chce udržet živý.

Jak k párové práci přistupuji

Jako terapeutka nevím, jak má vztah vypadat. Nevím, jestli spolu mají zůstat, nebo se rozejít. Mým úkolem není rozhodovat, hodnotit, soudit, a už vůbec ne udávat směr. Mým úkolem je vytvářet prostor, kde mohou moji klienti znovu objevovat vlastní možnosti.

Je to jejich vztah. Oni ho vytvořili, oni ho mohou prozkoumat, oni ho mohou změnit.

Ač mnohé dělat nemůžu – například říkat, jak má vztah vypadat, co mají dělat nebo zda spolu mají zůstat – přesto nejsem pasivní. Jsem součástí procesu párové práce. Systemický přístup mě učí dívat se na vztah jako na živý systém, kde každý pohyb jednoho ovlivňuje druhého a kde změna může začít kdekoli. Pomáhám párům objevovat, co potřebují, a na tom pak společně pracujeme. Někdy zkoumáme kruhy, ve kterých se točí, jindy hledáme nové způsoby, jak z nich vystoupit. Vždy ale děláme to, co potřebují oni.

Kdy má párová práce smysl a k čemu může vést

Věřím, že párová terapie má smysl, i když vztah nakonec neskončí společným pokračováním. Nedávám klienty dohromady – věnujeme se vztahu samotnému.

Když i přes terapii vztah skončí, mohou právě společná sezení pomoci k tomu, aby konec, ač bolestný, byl důstojný. Může být uzavřením, ve kterém se místo obviňování objeví porozumění. Může být rozhovorem, který umožní dva životy rozpojit, ale zachovat úctu.

Zvlášť tam, kde pár přestává být partnery, ale zůstává rodiči, má tato práce obrovský význam. Když se podaří vytvořit porozumění a klid mezi dvěma dospělými, promítne se to do života dětí víc, než si často dokážeme představit. Děti pak nemusí nést napětí a loajalitu k jednomu z rodičů, protože cítí, že oba dokázali najít způsob, jak spolu mluvit – byť jinak než dřív. A i ti dospělí potřebují podporu, aby mohli jít dál.

Součástí párové práce je nejen začátek, kdy se domlouváme na společné cestě, a samotný proces, ale i uzavření. I k němu celou dobu směřujeme – aby terapeut mohl ze života klientů vystoupit. To bývají velmi silné momenty. Reflektujeme společnou cestu.

Často slýchám věty jako: „Už spolu dokážeme mluvit, i když se neshodneme.“ „Rozumím mu (jí) víc, i když se nezměnil(a).“„Vím, že se můžeme rozejít bez nenávisti.“„Děti to cítí. Je doma klid.“

V těchto chvílích si vždy znovu uvědomuji, proč má tahle práce smysl. Protože i když vztahy někdy končí, porozumění, které v nich vznikne, zůstává – a s ním i možnost, že se příště potkáme s někým druhým, nebo sami se sebou, o něco laskavěji.

Občas bych chtěla zakřičet do světa, že párová terapie není poslední zastávkou před koncem vztahu. Je to prostor, kde se může vztah znovu nadechnout, porozumět si jinak – nebo se rozloučit s úctou. Ale nekřičím to. Spíš se tomuto řemeslu věnuji co nejvíce – s pokorou, zájmem a úctou. Tolik dnes k mé reflexi. Tuším, že není na toto téma poslední.

Více na Páry na pohovce >>