„Chodíme po špičkách. Nevíme, co říct, aby to nebylo špatně.“

Tohle slýchám ve své praxi často. Pracuji jako psychoterapeutka a mezi mými klienty jsou nejen mladé dívky s poruchou příjmu potravy, ale také chlapci a mladí muži. Anorexie totiž není otázkou pohlaví, ale hlubokého vnitřního prožívání.

Obvykle začínáme setkáním celé rodiny – každý totiž přináší do systému jinou perspektivu, jinou zkušenost. Společně pak hledáme, jaké nastavení bude pro konkrétní rodinu a konkrétního mladého člověka nejlepší. Ve většině případů se následně vídám pravidelně především s tím, kdo poruchou příjmu potravy trpí. Ale rodinný kontext neztrácím ze zřetele – občas si opět svoláme setkání celé rodiny, abychom se podívali, jak se proměňuje nejen jedinec, ale i vztahy kolem něj.

Nezřídka se mě rodiče mezi dveřmi ptají:

„Jak s ní mám mluvit? Já už radši nic neříkám…“

„On jen zavře oči a otočí se, když se ho zeptám, jak se má.“

Cítím, že balancují mezi opatrností a bezmocí. Touží pomoci – ale neví, jak.

Co je anorexie – a proč není „o jídle“

Mentální anorexie je vážné psychické onemocnění. Ano, projevuje se vztahem k jídlu a tělu, ale v jádru bývá touha po kontrole, hluboká úzkost, někdy trauma, vnitřní chaos nebo bolest, pro kterou nebylo místo jinde.

Dospívání je samo o sobě turbulentní. Když se v něm objeví anorexie, situace se komplikuje. Ačkoli anorexie „vypadá“ jako porucha těla, její skutečné kořeny vedou do vztahů, emocí a vnímání sebe sama.

Co může rodič udělat?

1. Buďte klidný maják, ne záchranný kruh

Váš klid je teď zásadní. Neznamená to necítit emoce, ale být oporou, která nepanikaří, nesoudí, nepřetěžuje dítě svými obavami. Vaše dítě potřebuje klidný přístav – ne dokonalého rodiče, který ví všechno správně. Potřebuje někoho, kdo zvládne zůstat i ve chvíli, kdy je komunikace těžká nebo tichá.

• Zkuste nehodnotit.
• Nezachraňujte za každou cenu – ale buďte blízko.
• Nepřesvědčujte – spíš naslouchejte - bez oprav, bez „ale vždyť ti to sluší“, bez snahy přesvědčovat.

2. Nepokoušejte se nemoc „opravit“ vlastními silami

Tahle nemoc je silná. Vyžaduje spolupráci více odborníků – psychiatra, psychoterapeuta, nutričního terapeuta.

Jako terapeutka vím, že rodiče mají často tendenci vinit sebe – nebo druhé. Ale vina nepomáhá. Pomáhá čin. Pokud vaše dítě nechce jít na terapii, začněte vy. Rodina je systém – změna u jednoho člena se může pozitivně projevit i u ostatních.

3. Mluvte méně o jídle – víc o emocích

„Už jsi zase skoro nesnědla nic.“

„Vždyť ti to sluší, proč se tak trápíš?“

„Musíš jíst, jinak skončíš v nemocnici.“

Tyhle věty, byť dobře míněné, často jen zvyšují vnitřní napětí.

Zkuste místo toho říct:

„Vidím, že to máš teď těžké. Můžu ti nějak být nablízku?“

„Chceš být raději sama, nebo bys ocenila, kdybych tu zůstala?“

4. Všímejte si i malých posunů

Pochvalte snahu, ne úspěch. U anorexie bývá perfekcionismus častý – vaše dítě potřebuje prostor pro chyby a uvolnění.

Zaměřte se na vztah, ne výkon a čísla na váze. Na čas spolu, ne na čísla na váze. Léčba není sprint. A někdy i to, že dítě řekne „nech mě být“ bez afektu, může být posun.

Důvěra se obnovuje pomalu. Ale každý krok se počítá.

5. Nechte si pomoct i vy

Často doporučuji rodičům: dopřejte si svůj prostor.

Terapie nebo podpůrná skupina může být pro vás bezpečným místem, kde si odložíte strach, vztek i vinu.

Ne proto, že to nezvládáte. Ale proto, že chcete vydržet.

Závěrem

Anorexie je těžká, ale léčitelná nemoc. Vy nejste odborník – a ani jím nemusíte být. Vaše role je být milujícím, trpělivým a pevným zázemím. A pokud cítíte, že to nezvládáte – požádat o pomoc není slabost. Je to láska v praxi.