V posledních týdnech se při reflektování své párové práce často zastavuji u témat, která se v ní objevují opakovaně. Přicházejí v různých příbězích a v různých otázkách, ale nesou v sobě podobné napětí. Jedním z těch témat je přemýšlení klientů, jak mluvit s okolím o tom, že procházejí párovkou. S dětmi, s rodiči, s přáteli. Kolik toho říct, jak to říct a komu to vlastně patří. Když o tom na sezení mluvíme, pokaždé si znovu uvědomuji, že to není jen praktická drobnost. Dotýká se toho, jak vztah žije uvnitř i navenek.

Jak mluvit o párovce s okolím

Vztah totiž nikdy nežije úplně sám pro sebe. V terapii to vidím velmi často a je to zřejmé. Když klienti přijdou na sezení, nepřicházejí jen oni dva. Vstupují s nimi i lidé a vztahy, které mají kolem sebe. Původní rodiny, děti, přátelé, sdílené příběhy i nevyřčené obavy. Není na tom nic neobvyklého. Jen to připomíná, že náš vztah je přirozeně propojený s okolím. A tak je pochopitelné, že když pár začne chodit na párovku, objeví se otázka, jak o tom mluvit s těmi, kteří jsou součástí jejich života.

V praxi často slýchám, že lidé chtějí své okolí uklidnit. Někdy chtějí jen vysvětlit, proč pravidelně odcházejí z domu nebo proč potřebují pomoc s dětmi. Někdy v sobě nosí obavu, jak by rodiče, děti nebo kamarádi mohli párovku vnímat, kdyby o ní mluvili otevřeně. Ptají se, jestli to někdo nebude brát jako selhání nebo signál, že se něco rozpadá. Je to citlivé téma. Ne proto, že by na terapii bylo něco špatného, ale protože ji každý vnímá jinak. Pro někoho je úplně přirozená, pro někoho jiného je to něco nového, co si potřebuje chvíli osahat. A právě proto bývá opatrnost kolem sdílení naprosto pochopitelná.

V sezeních vídám různé situace. Někdy pár řeší, jak vysvětlit okolí, že pravidelně někam odchází. Nechtějí nikoho znepokojovat, ale zároveň nemají sílu ani potřebu sdělovat detaily. V těch chvílích často volí jednoduchou větu. Někdy prostě řeknou, že si chtějí dopřát čas jen pro sebe. Pro mnohé to bývá úleva. Nemusí nic skrývat ani vysvětlovat. Jen pojmenují to, co je pravdivé a bezpečné.

Jindy jeden z partnerů zvažuje, zda o párovce řízt přátelům. Má obavu, že by to někdo mohl číst jako signál rozpadu. Společně pak promýšlíme, co vlastně od sdílení potřebuje. Někdy pomůže věta, která celou věc odlehčí. Třeba že si jdou popovídat o věcech, na které doma nemají klid. Jindy pomůže věta, která dává větší smysl jemu samotnému. Chceme vztahu víc rozumět. A často se ukáže, že jde hlavně o způsob, jakým to vysloví a o klid, se kterým to řekne.

A pak jsou tu děti. Ty si obvykle všimnou jen toho, že rodiče pravidelně odcházejí z domu. Děti většinou nepotřebují dlouhá vysvětlení. Potřebují jistotu. Stačí věta, která je ubezpečí, že rodiče dělají něco, co je pro ně důležité. Většinou si pak vystačí s jednoduchým sdělením, které jim nabídne jasný rámec a klid.

Kde končí soukromí a začíná sdílení

Jsou i páry, které nejsou zvyklé svůj vztah sdílet s širším okolím vůbec. V takových případech by sdílení spíše přineslo zátěž než oporu. Tam bývá řešením domluvit si vlastní hranici a držet se jí. Může to být jednoduché a pravdivé sdělení. Toto je naše věc a chceme si to mít v bezpečí mezi sebou. Když se na tom oba shodnou, sdílení s okolím není potřeba.

Někdy se také stává, že jeden z partnerů by o párovce s někým blízkým mluvit chtěl a druhý ne. V takové chvíli si pár uvědomí, že sdílení není jen informace směrem ven. Je to také téma mezi nimi dvěma. Společně pak hledají větu, která respektuje oba. Jednoduchou, klidnou a přesně tak dlouhou, aby se v ní oba cítili bezpečně.

Tyto situace z praxe znovu připomínají, že neexistuje jedna správná odpověď. Každý pár potřebuje něco trochu jiného. Každý má jiný vztah se svou rodinou i s přáteli. A také jiný pocit toho, kde končí jejich soukromí. Všechno stojí na jedinečnosti. Na jedinečnosti páru, na jednotlivcích i na kontextu, ve kterém se právě nacházejí. Nemáme univerzální návody. Máme spíše podněty, kam se dívat a nad čím se společně zastavit. I takové otázky do terapie patří. Dva jedineční lidé, kteří přicházejí, si postupně a často s podporou terapeuta domlouvají, co je pro ně důležité a jakým způsobem chtějí o své párovce mluvit s okolím.

A možná právě tady se celé téma usadí. Ne v dokonalé větě, ale v tom, že párovka je prostě péče o vztah. Nic, co by bylo potřeba skrývat. A zároveň nic, co by bylo nutné sdílet s každým. Každý pár si hledá svou cestu. A je v pořádku, když vypadá jinak než cesta někoho jiného.

Když o tom lidé mluví klidně a jednoduše, většinou na to jejich okolí reaguje podobně. Někdy stačí pár obyčejných vět a vše se uklidní. A někdy není potřeba říct vůbec nic. Vztah potřebuje prostor, kde se cítí bezpečně. A způsob, jak o párovce mluvíme, může být jednou z forem této péče.

A když svému vztahu dopřejete místo, kde se může chvíli zastavit, většinou se v něm začne dít něco dobrého. Tak vykročte a sdílejte se svým okolím to, co je pro vás oba v pořádku.