Párová terapie? Je víkend, podzimní čas, zpomalení, mám klid přemýšlet. Znovu si po pár dnech sedám k psaní – nezvyklé. Možná je to tématem, možná tím, že mám čas. V poslední době jsem hluboce ponořena do práce s páry. Tentokrát přemýšlím o různých zážitcích klientů i kolegů a moje úvaha mě vede k otázkám kolem různých stylů práce párových terapeutů. Vím, že způsoby práce jsou rozdílné, mají svou historii, cíle i dopady. A čím déle s páry pracuji, tím víc vnímám, jak citlivý prostor párová terapie je – jak snadno se může otevřít, ale i uzavřít. A jak velkou roli v tom hraje právě způsob, jakým terapeut v prostoru působí.

Citlivý prostor párové terapie

Nejde mi o hodnocení různých přístupů. Jednak je všechny neznám a hlavně mi to nepřísluší. Spíše je to zvědavost, přemýšlení nad tím, jak se drobné rozdíly v postoji nebo práci terapeuta mohou promítnout do atmosféry sezení. Často si uvědomuji, že to, co jeden pár posiluje, může u jiného vyvolat nejistotu. A že to, co má pomoci, může někdy – byť nevědomky – nepomoci, někdy i ublížit.

Když jsem začínala psát tyto řádky, nadpis v mé hlavě byl něco ve smyslu „Co by se v párové terapii nemělo dít“. Často zkoumám faktory, které způsobují, že prostor přestává být bezpečný. Protože toto zkoumání je klíčové, bez pocitu bezpečí podle mě v terapii nelze pracovat. O jakých faktorech, resp. situacích mluvím? Třeba když se jeden z partnerů cítí být víc slyšen než druhý. Někdy stačí jen drobný detail – pohled, přikývnutí, způsob, jakým se terapeut zeptá. Záměr bývá laskavý, ale dopad může být zcela jiný. Druhý partner se začne stahovat, ztrácí odvahu mluvit. V tu chvíli se z prostoru, který měl spojovat, stává místo, kde se jeden cítí sám.

Nebo když terapeut s dobrým úmyslem, s přáním pomoci nabídne radu. „Zkuste spolu víc mluvit,“ „udělejte si čas jen pro sebe.“ Na první poslech to zní smysluplně, ale pro pár, který zápasí o porozumění, to může být příliš rychlé. Někdy totiž nejde o to dělat víc, ale dívat se jinak. A k tomu bývá potřeba prostor, ne pokyn.

Občas slyším i zkušenosti, kdy se terapeut nevědomky přiklonil na jednu stranu, z empatie, z pochopení, možná i z vlastního příběhu. Může to být pochopitelné, jde spíše o lidskost. Ale je to zároveň pro bezpečný prostor obou tenký led. Právě proto je důležité tomu předcházet, případně to včas rozpoznat a vrátit se k rovnováze. Když se terapeut vnitřně opře jen o jednoho z partnerů, může druhý ztratit pocit, že tu má své místo. A bez tohoto pocitu se spolupracuje těžko.

Drobné nuance, které vytvářejí atmosféru

I drobnosti, které se v místnosti dějí, mají zpravidla velký význam – neviditelný, ale citelný. Jak se díváme, kdy mlčíme, komu dáme slovo první. Všechny tyto maličkosti vytvářejí atmosféru, kterou pár cítí, i když o ní nemluví. A právě tam, v tom jemném prostoru mezi slovy, se často odehrává to nejpodstatnější.

Proto přemýšlím, co tedy párové terapii prospívá. Co pomáhá, aby se z ní stal prostor, kam se partneři mohou vracet s důvěrou, že i když bude těžké mluvit, bude tu dost místa pro oba. Když se dívám na to, co v terapii vytváří bezpečí, často se vracím k tomu, jak jsem se to sama učila – během psychoterapeutického výcviku. Výcvik není jen o metodách nebo technikách. Je to především o učení se přemýšlet – o tom, jak vnímat vztahy, jak rozumět systému, jehož jsme všichni součástí, a jak si být vědomi svého vlivu. Učil mě vidět nejen jednotlivce, ale i vztahy mezi nimi, příběhy, které je propojují, a způsoby, jak se ovlivňujeme navzájem.

A právě na výcviku jsem se poprvé potkala s pojmem kybernetika prvního a druhého řádu. Upřímně mi tenkrát zněl dost abstraktně. Až později jsem začala chápat, jakou myšlenku nese a jak se to týká terapie. Původně to byla teorie o tom, jak spolu jednotlivé části systému – třeba v technice, v přírodě nebo mezi lidmi – vzájemně souvisejí a reagují na sebe. Zjednodušeně řečeno: když se něco pohne na jednom místě, promění to i všechno ostatní kolem. A v tom pro mě najednou bylo něco hrozně lidského. Začala jsem si uvědomovat, že stejně to funguje i v našich vztazích. Že žádný člověk neexistuje odděleně – že vše, co říkáme, děláme, nebo naopak neděláme, má vliv na druhého. A že právě z těchto jemných vzájemných pohybů se rodí vztah.

Kybernetika prvního a druhého řádu v terapii

Později jsem pochopila, že právě tyto (a mnohé další) myšlenky stály u zrodu systemické psychoterapie. Že to, co kdysi vzniklo z teorie o zpětných vazbách a vlivech v systému, se stalo základem přemýšlení o tom, jak lidé spolu žijí, jak se ovlivňují a jak se jejich vztahy proměňují. Systemik chápe problém ne jako něco, co je „v člověku“, ale jako něco, co se děje mezi lidmi – v jejich rozhovorech, reakcích, ve způsobu, jak se k sobě vztahují.

A v tu chvíli mi to celé začalo dávat hluboký smysl. Vždycky jsem nějak cítila, že není možné člověka „opravovat“, protože nejsme stroje. Že mnohem důležitější je porozumět souvislostem – co se mezi námi děje, jak jsme se do daného místa dostali a co v něm zůstává neřečeno. Nevím, jak ostatní terapeutické směry, ale systemik takto přemýšlí a pracuje. Neodděluje lidi od jejich vztahů či systémů. Dívá se na celek a hledá s klienty, kde se dá něco pohnout, aby se změna mohla stát.

Když teď píšu o kybernetice prvního a druhého řádu, uvědomuji si, co se asi děje v člověku, který tento text čte. Pro mě samotnou by to před pár lety znělo cize a možná i zbytečně složitě. Proto se pokusím pár slovy přiblížit, o co vlastně jde. Článek není odborný, natož vědecký – je to jen má úvaha, osobní zamyšlení nad tím, co v mé práci hraje roli.

Když terapeut není poradce, ale průvodce

V tzv. kybernetice prvního řádu terapeut stojí mimo systém – pozoruje, popisuje, snaží se pochopit, co se mezi partnery děje, a často nabízí vysvětlení. Pomáhá pojmenovat, proč se věci dějí tak, jak se dějí, a co by mohlo pomoci, aby se děly jinak. To může být pro někoho přehledné a uklidňující, přináší to strukturu a orientaci.

V přístupu druhého řádu je to jinak. Terapeut nevystupuje z pozice „toho, kdo ví“. Naopak zůstává v takzvaném nevědění – ne proto, že by nerozuměl, ale proto, že nechce určovat směr. Dívá se na vztah společně s párem, zkoumá s nimi, co právě vzniká, a pomáhá jim objevovat jejich vlastní porozumění. Nevysvětluje, proč se to děje, ale klade otázky, které mohou pár přivést k jejich vlastnímu pochopení.

Zkusme příklad. Představme si pár v krizi. Jeden z partnerů cítí vzdálenost, druhý únavu. V přístupu prvního řádu by terapeut mohl nabídnout výklad, například, že se jejich vztah dostal do opakujícího se vzorce, kde se jeden stahuje a druhý tlačí. V přístupu druhého řádu by se terapeut spíše zastavil a zeptal: „Co se teď mezi vámi děje, když o tom mluvíte?“ Zůstává ve zvědavosti, v přítomnosti, v prostoru, který pár společně vytváří. A právě to, že nevysvětluje, ale zkoumá, umožňuje páru objevovat vlastní významy a tím i vlastní cestu.

Někdy si to můžeme představit i jinak. Pár přichází s tím, že spolu v poslední době „jen přežívají“. Mluví o tom, že dřív si byli blízko, ale teď se všechno smrsklo na provoz – kdo kdy přijde, co nakoupit, kdo vyzvedne dítě. Terapeut, který přemýšlí v duchu prvního řádu, by mohl nabídnout vysvětlení – že jejich vztah prochází obdobím, kdy se ztrácí intimita kvůli přetížení a stresu, a že by mohlo pomoci víc společného času. V přístupu druhého řádu by ale terapeut takové vysvětlení záměrně zadržel. Zůstal by v otázkách, které nechávají prostor pro jejich vlastní poznání. Ptal by se třeba „Kdy jste si naposledy byli blízko?“ „Jak poznáte, že se vám to podařilo?“ „Co by se muselo stát, aby se ten okamžik mohl znovu objevit?“ Někdy právě v těchto chvílích, kdy místo výkladu vznikne prostor pro ticho a přemýšlení, pár začne mluvit jinak. Ne o tom, co mají dělat, ale o tom, co jim chybí, po čem touží, co bylo dřív živé. A právě tehdy se něco začne dít – ne díky odpovědi terapeuta, ale díky jejich vlastním odpovědím.

Práce v souladu s kybernetikou druhého řádu mě učí pokoře. Nejsem pozorovatelka, která ví. Nejsem manželský poradce, který říká, co se děje, proč se jim to děje a co by měli dělat. Neradím. Místo toho se snažím být přítomná tomu, co se právě odehrává. Zůstávám ve zvědavosti, v tichém zkoumání. A když se mi podaří zůstat v tomto postoji, vzniká prostor, ve kterém mohou partneři sami hledat, nacházet a růst.

Pro mě to znamená být spíš průvodcem než poradcem. Zůstat v blízkosti, ale ne ve vedení. Vytvářet prostor, kde se věci mohou dít, místo abych je řídila. Když se mi podaří být přítomná, otevřená a zvídavá, obvykle se začne dít něco důležitého – ne proto, že bych to způsobilа já, ale protože se pár může potkat jinak.

Jak hledat terapeuta, který vám bude sedět

A to je pro mě ta největší hodnota párové práce, být u chvílí, kdy mezi dvěma lidmi vznikne nový pohled, klid, někdy i ticho, ve kterém se něčemu porozumí. To jsou okamžiky, kvůli kterým má smysl v této práci zůstávat a pracovat právě tímto způsobem, s pokorou, zájmem a respektem k tomu, co mezi lidmi vzniká.

Když lidé začnou přemýšlet o párové terapii, bývá těžké se zorientovat – vím to od svých klientů. Zpravidla už jim není dobře ve vztahu, cítí se vzdálení, zranění nebo unavení, a přizvat partnera do terapie nebývá snadné. Mnohdy nejsou oba naladěni ve stejný čas, jeden potřebuje víc času, druhý už má pocit, že je pozdě. A do toho všeho je potřeba najít profesionála, člověka, na kterém se dokážou shodnout a kterému budou moci důvěřovat. To všechno jsou náročné kroky, které už samy o sobě vyžadují odvahu, čas, energii a společnou komunikaci.

Možná proto má smysl dát si na hledání čas. Zajímat se, jak terapeut pracuje, jak přemýšlí, co je pro něj důležité. Zeptejte se ho, jak by mohla vypadat vaše společná práce, co od vás bude potřebovat, jak vnímá párovou dynamiku. Tyto otázky nejsou projevem nedůvěry – naopak, pomáhají zjistit, zda se s tímto člověkem budete cítit bezpečně a zda způsob, jakým pracuje, s vámi ladí.

A pokud si nejste jistí, jestli do terapie vstoupit, prostě to zkuste. Jedno setkání není závazek, je to příležitost nahlédnout, jak by taková spolupráce mohla vypadat. Někdy už samotný krok – to, že se rozhodnete přijít a hledat cestu společně – bývá prvním momentem, kdy se mezi partnery něco začne měnit.

Párová terapie není o udržení vztahu za každou cenu

A ještě mám potřebu dodat jednu věc. Párový terapeut nedává lidi dohromady. Neopravuje vztahy, nelepí, co se rozbilo, ani nerozhoduje, jak by to mělo být. Zaměřuje se na samotný vztah – na to, co mezi partnery vzniká, jak spolu mluví, jak se slyší a jak se potkávají.

A někdy právě to, že se pár dokáže setkat jinak, otevřeněji a s větším porozuměním, vede k tomu, že zůstanou spolu. Jindy je to ale naopak – pomůže jim v klidu a s respektem pochopit, že jejich cesty se mají rozejít. Ani jedno není neúspěch. Smyslem párové terapie není udržet vztah za každou cenu, ale pomoci oběma, aby mohli žít s větším pochopením – sebe, toho druhého i toho, co mezi nimi bylo.

Tolik k reflexi mé práce, proč klientům neradím a přesto má párová práce smysl.

Více na Páry na pohovce >>