Dnes se chci v psaní zastavit u situací, se kterými se v párové terapii občas potkávám. Možná tím něco osvětlím sobě, možná čtenáři. A možná jen pojmenuju téma, o kterém má podle mého názoru smysl mluvit: očekávání klienta/klientů, že terapeut bude „rozhodčí“. Občas se v párové terapii objeví očekávání klientů, že terapeut udělá jasno. Že rozhodne, kdo má pravdu. Rozumím tomu. Přicházejí unavení, někdy opravdu zoufalí, s pocitem, že doma už nic nefunguje, že se každý rozhovor zasekne ve stejném bodě. V takové tísni se zdá úplně logické chtít, aby někdo třetí řekl, jak to je. Aby konečně padlo rozhodnutí, které rozhýbe něco, co se dlouho nehýbalo.
Nedávno jsem měla v párové práci situaci, kde bylo tohle očekávání od jednoho z páru patrné od prvních minut. Jeden z partnerů opakovaně a jasně deklaroval požadavek směrem ke mě: potvrďte, že pravda je na mojí straně, že to vidím správně. A když se to nestalo, přišlo z jeho strany po několika málo setkáních ukončení terapie. Nepotkali jsme se v tom, co ode mě očekával. Proč terapeut vlastně nemůže říci kdo má pravdu, proč nemůže být rozhodčí? Přemýšlejme společně, co by se asi stalo, kdybych se přiklonila k jedné straně? Navenek by to možná působilo jako pomoc – klient to chce, žádá si to, potřebuje oporu. Jenže verdikt vztah zúží, ne otevře. Jeden člověk získá potvrzení, druhý ztratí bezpečí. A s ním i odvahu říct něco podstatného. Rozhodnutí dá vztahu tvar, ale je to tvar tvrdý, ne živý. Zastaví pohyb, který je pro terapii nezbytný.
Systemický přístup stojí na tom, že vztah není místo, kde se hledá jedna pravda. Vztah je spíš mozaika: z každé strany vidíte jiný obraz, jinou barvu, jiný detail. Dvě logiky, dva významy, dvě zkušenosti. Pokud jeden kus mozaiky označím jako správný a druhý jako chybný, celý obraz se zhroutí. Získáme jen výsek příběhu – ten „vyhraný“, ne ten sdílený. A právě sdílený prostor je to, co párová terapie potřebuje nejvíc.
Někdy si říkám, jak by podobný příběh vypadal, kdyby zůstali oba. Kdyby partner, který chtěl verdikt, vydržel ještě chvíli v prostoru, kde se za něj nic nerozhoduje. Právě tam se často začnou objevovat věci, které doma zanikají: jak se jejich hlasy střídají, jak se míjejí, co jeden slyší a druhý vůbec nevyslal. Najednou si všimnou tónu, který doma přechází bez povšimnutí, nebo drobného gesta, které nese víc, než se zdá. A z takových drobných posunů někdy vznikne prostor, kde nejde o vítězství, ale o rozhovor, který se konečně může odehrát.
A tak se někdy klienti zeptají přímo: „Když tedy nemůžete rozhodnout, kdo má pravdu, co tedy můžete dělat?“ A v tu chvíli sahám po tom, co systemik umí nejlépe — pracovat s tím, co se děje mezi lidmi. Když někdo potřebuje slyšet, kdo má pravdu, většinou tím říká: potřebuji být pochopen, potřebuji, aby moje verze měla místo. A tuto potřebu je možné vzít vážně jinak než verdiktem. Systemik nepřebíjí jednu perspektivu druhou — pomáhá oběma perspektivám existovat vedle sebe tak, aby se z nich mohl stát společný obraz. Místo rozhodování hledá souvislosti: co se stane, když jeden řekne právě tuhle větu, proč druhý reaguje právě tak, jak reaguje, jaký význam to v jejich světě má. A někdy stačí, aby to oba uviděli spolu. Tam se obvykle začne dít to, kvůli čemu lidé do párové terapie chodí — ne verdikt, ale porozumění.
Když terapeut nepřevezme roli rozhodčího, vztah se může začít hýbat jinak. Partneři se přestanou přetahovat o správný výklad a začnou si všímat toho, co se děje mezi nimi. Ne kdo má pravdu, ale jak je možné, že každý vidí tutéž věc trochu jinak. Ne kdo udělal chybu, ale co v tom kdo z nich chrání, co se snaží podržet, před čím ustupuje. A tím se práce posouvá od posuzování k porozumění — od výhry jednoho k možnosti pro oba. Podobné momenty jsou pro mě opakovaným potvrzením, že práce terapeuta se opírá o porozumění vztahu, o hledání souvislostí mezi dvěma světy a o vytváření prostoru, kde nemusí nikdo vyhrávat, aby se oba mohli pohnout dál. Rozhodčí pracuje s pravidly. Terapeut pracuje s lidmi. A proto nemůže určovat, kdo má pravdu. Upřímně: pravdu ani nezná. A kdyby ji určoval, vzal by vztahu — těm dvěma, kteří ho tvoří — možnost najít vlastní cestu. A o tu jde v párové terapii především.
A možná to celé vede ještě k povzbuzení, že párová terapie může být užitečná, i když se v ní nic nerozhoduje za vás. Možná právě proto. Nejde o to najít vítěze, ale vytvořit místo, kde spolu můžete mluvit jinak než doma. Kde se věty neztratí v napětí, kde má každý prostor říct, jak to má, aniž by tím byl ten druhý automaticky zpochybněn. Místo, kde se vztah může posouvat, i když se ještě neví kam. Někdy stačí pár setkání, aby se začaly objevovat souvislosti, které dřív nebyly vidět. Jindy je potřeba delší čas. Ale téměř vždy vede kousek dál už jen to, že se o vztahu začne mluvit s někým, kdo drží prostor pro oba stejně — bez verdiktů, bez bodování, bez stran.
Pokud o párové terapii přemýšlíte, můžete přijít i s tím, že vůbec nevíte, co od ní čekat. To je naprosto v pořádku. Stačí být ochotní zkoumat, jak to máte vy dva. Párový terapeut je tam od toho, aby ten prostor držel — ne aby rozhodoval. A právě tím může vzniknout něco, co se doma někdy hledá těžko: rozhovor, který má šanci vztah posunout dál.
