Rizikem je i přerušení naší společné práce bez předchozí domluvy. Někdy po těžkém sezení pár potřebuje pauzu. Rozumím tomu, ale zároveň vím, že to bývá okamžik, kdy by bylo dobré zůstat v kontaktu. I klidné setkání po náročném týdnu má velký smysl – pomáhá, aby se změna mohla usadit. Když se rytmus přeruší, ztrácí se bezpečí. Lidé pak říkají: „Zase jsme tam, kde jsme byli.“ A přitom nejsou, jen potřebují více času a pravidelnost, aby se nové zkušenosti mohly zakořenit. 

O těchto věcech píšu, protože právě ony rozhodují o tom, jestli se v terapii vytvoří bezpečí. Některá rizika nesou spíše klienti, jde o jejich očekávání, tempo, odvahu být spolu. Jiná patří spíše terapeutovi. Aby včas rozpoznal, kdy je potřeba proces zpomalit, podržet, dát tvar tomu, co je nejisté, byl neutrální, neradil. Když o těchto rizicích víme a mluvíme o nich otevřeně, ztrácí svou sílu. A to je důležité, protože bezpečí je základem každého lidského setkání. 

Chci tu sdílet fakt, že mám velký respekt k párům, které do terapie vstoupí. Znamená to odvahu podívat se na to, co není snadné, a přesto zůstat v rozhovoru. Cesta párové terapie nebývá rovná. Někdy se klikatí, někdy zastaví, někdy se i rozpojí. Nevíme, kam povede, může spojit i oddělit. Věřím ale, že vždycky přináší větší pochopení. A to za to stojí. 

Má mysl je odjakživa nastavená na hledání toho, co funguje. Systemický přístup mě v tom hluboce ukotvuje, dívá se na možnosti, ne na nedostatky. Podívat se ale i na rizika je důležité. 
Možná jich tu několik ještě chybí, třeba se časem vynoří a vznikne článek se stejným názvem, jen s římskou dvojkou. Uvidíme.

Tohle psaní pro mě nebylo lehké, a i to beru jako zajímavou zkušenost. Možná ji otevřu v supervizi. Cítím potřebu vyjádřit respekt všem, kteří do párové práce vstupují – není to snadný krok. A stejný respekt patří i kolegům, kteří vytvářejí prostor pro bezpečnou a profesionální párovou práci. Je to náročná a velmi zodpovědná disciplína. Ale práce je to ve skrze krásná.