Nazrál čas posunout myšlenku, která mne provází už pár let. Měla bych založit tento blog o terapii a pravidelně psát. Popravdě moc nevěřím, že to dokážu. Psaní ke mně nikdy moc nepatřilo a disciplína (psát pravidelně) také není má nejsilnější stránka. Ale jak říkám, nazrál čas, tak zkusím vracející se myšlenku přetavit ve skutečnost. I pokus se počítá a přinese zkušenost, kterou budu moci reflektovat. A to je krok vpřed.

Jsem psychoterapeutka, jsem jí fakt ráda, je to nejlepší profese na světě, alespoň tedy pro mne. A znám více lidí, kteří to mají stejně. Je nesmírně zajímavé pozorovat reakce lidí, kteří se zeptají na mou profesi. Vždy zcela obyčejně řeknu, že jsem psychoterapeutka. Reakce nebývají neutrální, naopak. Buď se lidé tzv. „zaleknou“ a jejich chování se velmi rychle promění, přestanou být otevření, více se chrání, hlídají, co říkají. Nebo jsou naopak nadšení a začnou mi pokládat spoustu otázek. Případně reagují slovy: „tak Vás potřebuju už dlouho“.

Rozhovory na téma psychoterapie jsou všelijaké, nikdy však nudné. Baví mě poslouchat, jak lidé o terapii přemýšlejí, jak ji vnímají, jaké mají zkušenosti. Když jsou ochotni o tomto tématu mluvit, těší mě to a pokládám spoustu otázek. Svět psychoterapie mě zajímá úplně celý. Jak funguje, jak pomáhá, ale také kdy nepomáhá, co tam nepatří, co by se v terapii (ne)mělo stát. 

Trávím v terapeutickém světě opravdu hodně času. Mám ve své soukromé praxi mnoho hodin týdně sezení s klienty, neustále se kontinuálně vzdělávám, pořádám setkávání terapeutů z různých terapeutických škol, abychom se vzájemně poznávali, inspirovali, sdíleli, poslouchám kazuistiky na intervizích, supervizích, čtu knihy zejména s touto tématikou a stále mi to nestačí. 

Fascinuje mě, jak terapie funguje, protože skutečně funguje. Ale když se mě někdo zeptá, co tedy je na terapii to, co funguje, co způsobilo, že je klientovi lépe, není odpověď snadná. A vznikají další otázky, další reflexe, stále a znovu. Existují vědecké studie, které si pokládají podobné otázky a jsou dostupné. Já bych však ráda tento prostor věnovala reflexi zkušeností z naší každodenní terapeutické práce. Vědecké studie, články považuji za nedílnou součást naší profese, ale tento prostor bych ráda udržela v rovině osobní, vycházející z osobních zkušeností a prožitků.

Cílem tohoto blogu je tedy prostor pro reflexi, psychohygienu, zpracování zážitků, sdílení se čtenáři.  Ráda bych tím mapovala a konkretizovala důležité aspekty terapeutické práce s cílem podporovat bezpečný prostor, protože je to základ naší práce a vím, že je tato podmínka nezřídka narušena. Pokouším se tedy vytvořit jakési „sběrné místo“, kde budou popisovány faktické zkušenosti, které se v terapii mají dít a také ty, které se dít nemají. Věřím, že to může pomoci lidem, kteří o terapii přemýšlejí, klientům, kteří již v terapii jsou i nám, terapeutům. I my jsme lidé, kteří chybují a ne vše, co v terapii děláme, říkáme, je vždy dokonalé, bezpečné. Proto je reflexe nezbytnou součástí naší práce.

Tento blog otevírám těmito řádky sama, protože mám potřebu tu vracející se myšlenku vzniku tohoto blogu dnes večer uchopit, posunout. Nicméně jsem si jistá, že nejsem na psaní sama. Jsem součástí týmu kolegyň, které milují tuto profesi, přemýšlí o ní velmi podobně a věřím, že budou blog psát spolu se mnou. Resp. budeme ho tvořit společně. Už mnoho let se velmi podporujeme navzájem lidsky i profesně a vím, že všechny máme stejný cíl. Dělat psychoterapii jako službu bezpečně, užitečně, co nejlépe. A tak je tímto mým prvním krokem pozvu, aby se připojily a začaly o své práci, kterou milují a dělají skvěle, psaly. Pro sebe, pro klienty, pro terapeutické řemeslo. 

Přeji tomuto blogu, aby byl prostorem využívaným, užitečným a čtivým.

S pokorou a těšením, jak to celé bude pokračovat,

Klára Palme a tým Centra Komunikace