Mám chvilku, tak zkusím sepsat myšlenky posledních dní. Týkají se zejména uvedení dlouhodobějšího nápadu našeho týmu do světa. Ta myšlenka je pojmenována v nadpisu tohoto textu a v jeho obsahu je popsán její proces i výsledek. Ani nevím proč to píšu, ale tuším, že to může být užitečně, alespoň pro mě.

Jsem psychoterapeutka a jsem jí ráda. Je to profese, kterou mám ráda pro její hloubku, lidskost i náročnost. Zároveň ale vím, že psychoterapie není jedinou odpovědí na to, co lidé v životě zažívají.

V rámci mého profesního světa, který si pro sebe nazývám psychosociální, existuje mnoho podob práce s lidmi. Sama si je představuji jako různé typy služeb – každá z nich reaguje na něco jiného, na jinou životní situaci, na jinou potřebu člověka, pro kterého tu primárně jsme.

Psychoterapie je jednou z těchto služeb. Důležitou, hlubokou, léčivou. Zároveň ale jen jednou z mnoha. Existuje například mediace – služba, která vytváří bezpečný prostor pro lidi v konfliktu, aby mohli porozumět svým rozdílným pohledům a hledat dohodu, se kterou dokážou žít. Existuje poradenství, podpůrné rozhovory, práce zaměřená na orientaci a rozhodování. Nabízí se také koučink jako podpora při řešení konkrétních pracovních či výkonových témat. A existuje i prostor pro učení a rozvoj dovedností, které používáme v každodenním životě.

Postupně jsem si začala všímat, že lidé často nepřicházejí s tím, že by hledali konkrétní službu. Přicházejí s otázkou. S pocitem nejistoty. A velmi často s větou: „Nevím, jestli je to na terapii.“

Tahle věta se v naší práci objevuje často – a bude se objevovat i nadále. Je přirozená. Úkolem profesionála není mít na ni hotovou odpověď předem, ale hledat ji společně s klientem. Právě tahle otázka se stala tématem našich společných rozhovorů v týmu. Ptaly jsme se, co lidé vlastně hledají. Co jim náš profesní svět dnes skutečně nabízí – a co nabízí dobře. A také co nabízí, ale možná by mohl nabídnout víc.

Vidíme, že náš profesní svět dokáže dobře reagovat na situace, kdy je potřeba jít do hloubky, znovu otevřít dialog nebo se zorientovat v náročné životní situaci. Zároveň jsme si ale začaly stále víc všímat prostoru, který zůstává málo zaplněný. Prostoru pro učení dovedností, které lidé potřebují pro každodenní život – pro vztahy, práci i kontakt se sebou. Prostoru mezi „je mi dobře“ a „potřebuji terapii“. Právě tam jsme cítily, že by náš profesní svět mohl nabídnout víc.

Lidé dnes na sobě hodně pracují. Reflektují, mají chuť se učit o sobě i o druhých. Často tomu věnují svou dovolenou, investují čas i peníze do vzdělávání, aby se mohli posunout. Takových lidí potkáváme mnoho.

Jsou to často osvícení učitelé, kteří si uvědomují, že staré způsoby už dávno nefungují. Zdravotníci, kteří vidí, že neumí s pacienty mluvit tak, jak by chtěli, potřebovali. A jsou to také lidé mimo profesní role – partneři a partnerky, kteří si kladou otázku, jaké mají vztahové dovednosti. Rodiče, kteří zjišťují, že rodičovství je velká výzva a že jim k ní chybí opora a dovednosti, které by se hodily mít. Právě s těmito lidmi se v naší práci setkáváme.

V našich týmových diskusích se stále víc ukazovalo, jak důležitá je skupina. Skupina jako místo, kde nejsme sami. Kde se můžeme vidět v kontaktu s druhými. Kde se učíme nejen slovy, ale i zkušeností. Skupinová práce má v tomto smyslu nenahraditelnou hodnotu. Skupinová dynamika je něco, co zažíváme jen ve skupině.

Prvním krokem, který z těchto společných reflexí vyrostl, byl náš sebezkušenostní 100hodinový Výcvik pro "neterapeuty". Vznikl jako odpověď na potřebu lidí, kteří pracují s druhými, ale nechtějí se stát terapeuty. Přesto touží lépe rozumět vztahům, komunikaci a sobě v kontaktu s ostatními.

Postupem času se v našich úvahách ukazovalo, že tímto směrem chceme jít dál. Že existuje ještě širší prostor pro učení a rozvoj dovedností v každodenním životě. A právě z těchto týmových diskusí, sdílené praxe a společného přemýšlení se zrodil nový koncept.

Koncept, který jsme začaly nazývat MOJE DOVEDNOSTVÍ. Slovo, kterým pojmenováváme vztah k dovednostem, které nežijeme jednorázově, ale celý život. Podobně jako mluvíme o rodičovství nebo partnerství. Nejde o techniky, ale o živý proces učení, zkoušení a zrání. Víme, že je to slovo nezvyklé – a zároveň vystihuje to, co jsme dlouhodobě hledaly.

To, co z těchto úvah vzniká, není hotový produkt. Je to proces. Cesta, která se dál vyvíjí spolu s námi, s lidmi, se kterými pracujeme, i se světem kolem nás. A já si čím dál víc uvědomuji, jak důležitý je tým, se kterým tuto cestu sdílím.

Vážím si společných rozhovorů, ochoty zpochybňovat, hledat nové formy a zároveň zůstávat ukotvené v tom, co má smysl. Právě díky těmto dalším a dalším posunům se nám daří být s lidmi – s klienty – ve vztazích a službách, které fungují a mají smysl. Odborně i lidsky.

Pokud vás při čtení napadá, že by takový prostor mohl být i pro vás, budeme rády.
V rámci platformy MOJE DOVEDNOSTVÍ postupně otevíráme dovednostní minivýcviky v malých skupinách, zaměřené na témata, která se v naší praxi stále vracejí – naslouchání, práce s hranicemi, zvládání napětí ve vztazích, vztah k emocím a tělu, dovednost odpočinku a další.

Více informací o zmíněném Výcviku pro "neterapeuty" najdete na
www.vycvikproneterapeuty.cz

Tolik tedy k cestě, kterou jsme šly ke konceptu MOJE DOVEDOSTVÍ. Zatím je to inspirující, lákavá cesta, která nám dává smysl a věříme, že bude užitečná lidem, kteří ji využijí. Třeba to budete právě Vy, či někdo Vám blízký.

Pokud budete mít jakékoli otázky nebo potřebu se zorientovat, můžete mi kdykoli napsat, ráda odpovím.

Těšíme se na další setkávání.
Ve skupině. V učení. V dovednostech, které žijeme každý den.

Klára Palme klara.palme@seznam.cz