Často se mě lidé ptají, proč jsem si ve své profesi vybrala právě systemický přístup. Odpověď není jednoduchá. Ani krátká. Ba naopak. Zkusím ji tu popsat – třeba pak na tuto otázku dokážu odpovědět rychleji, přehledněji… ale upřímně o tom pochybuji. Když se mě někdo zeptá na systemiku a opravdu ho to zajímá, většinou se do toho ponořím. A pak už moc nevidím vlevo ani vpravo.

Systemický pohled na svět jsem v sobě měla dávno předtím, než jsem zjistila, že má i své jméno. Ten způsob, jak se dívá na svět, vztahy a souvislosti, mi byl vždy blízký, dívat se ne odděleně na jednotlivce, ale na celek. Na to, jak se věci propojují, jak jedno ovlivňuje druhé, jak se význam rodí mezi lidmi, ne v nich samotných.

Systemika mě ujistila, že příběh nikdy není jen jeden. Každý člověk přináší svůj pohled, své místo v systému, své vztahy. A právě v tom prostoru mezi hlasy, někdy v tichu, se rodí něco nového. Mám ráda, že systemický přístup nehodnotí, nevnucuje řešení, ale vytváří prostor, aby se mohl objevit pohyb. Že věří, že změna už v systému existuje, jen ji někdy ještě nevidíme. Líbí se mi, že jediná konstanta v životě je změna. Miluji tu pokoru, kterou systemika přináší. Vede mě k tomu, abych se neptala „proč“, ale „jak“. Jak se věci dějí. Jak spolu mluvíme. Jak to, co děláme, vytváří to, co žijeme. Úžasné je, že každý rozhovor už něco mění.

Moje cesta k systemice nebyla přímá. Když jsem se rozhodla, že chci jít do terapeutického výcviku, nebyl kolem mě nikdo, kdo by mi nabídl celistvý obraz možností, které existují. Hledala jsem sama. Četla jsem o různých směrech, ptala se všech, kdo byli ochotni sdílet svou zkušenost – jak si vybírali výcvik, co jim dává, co jim chybí. Některé směry mě odrazovaly, jiné přitahovaly. Dlouho jsem uvažovala o rogeriánském přístupu, protože mě kdysi silně oslovil Carl Rogers a jeho Způsob bytí.

Byla jsem fascinovaná jeho pojetím lidskosti, opravdovosti a přijetí. Ale když jsem se víc zajímala o konkrétní způsob práce rogeriánského terapeuta, cítila jsem, že mi to nestačí. Že potřebuji víc pohybu, víc vztahovosti, víc živého doteku mezi lidmi. Pak jsem se začala dívat po jiných směrech, např. Gestalt, KBT, dokonce i některé psychoanalytické školy. Každý měl něco zajímavého, ale zároveň jsem cítila, že to není ono. Že jejich jazyk a pohled na člověka jsou pro mě cizí. Přihledání jsem narazila také na Franklovu logoterapii, ta mě zaujala stejně jako Rogers, ale nakonec jsem objevila poklad, můj poklad.

Narazila jsem zcela náhodně na systemiku, něco se ve mně zastavilo. Když jsem četla o jejích principech a filozofii, měla jsem pocit, že jsem doma. Nerozuměla jsem tehdy většině pojmů ani tomu, jak přesně funguje terapeutický proces, ale vnitřně jsem věděla, že tohle je moje cesta. Systemika mě oslovila svou otevřeností, respektem, důvěrou ve vztah a jazyk, kterým se tvoří porozumění. Byl to spíš pocit než rozhodnutí. Pocit, že poznávat to, co se děje mezi lidmi, je jiné než to, co se děje v nich. A tak jsem se po té cestě vydala – a vím, bez pochyb, že je moje. Žádný jiný přístup by mě nemohl tak přesně potkat tam, kde jsem byla a růst ve mě dál. Formoval mě, formuje mě a já jsem za to velmi vděčná.

Přestože jsem v systemice pevně ukotvená, velmi ráda se potkávám s terapeuty jiných směrů. Vždy mě zajímá, jak kolegové přemýšlejí, jak pracují, jak uvažují o terapii, vztazích, o změně. Je v tom inspirace i pokora. Věřím, že každý směr nese něco cenného a každý terapeut přináší vlastní jedinečný pohled. I proto jsem začala organizovat takzvané TT víkendy, tedy terapeuti terapeutům. Jsou to setkání, kde se potkává pestrost přístupů, zkušeností i osobností. A pokaždé je to jízda – živá, inspirativní, někdy až překvapivá. V těchto setkáních vidím, jak rozmanitost obohacuje, jak se terapeutický svět může spojovat, aniž by se musel sjednocovat.

Systemika pro mě není jen přístup k terapii, ale i způsob, jak se dívám na svět. Ukazuje mi, že porozumění se rodí ze spojení, ne z přesvědčování. Je to způsob uchopování světa, který mi byl vždy blízký, i když není vždy snadný. Nakonec – na vztah jsou vždy dva, i na ten terapeutický.

Už je čas ukončit tuto úvahu, nejsem typ plačky, ale jsem z toho tématu, vlastně vyznání trošku naměkko. A tak zkusím poděkovat. Za systemiku samotnou, že je, za způsob myšlení, který mi dává smysl, ukotvení i svobodu. Za ty, kteří ji objevovali, rozvíjeli a umožnili, aby mohla být předávána dál. Za lektory, kteří mě učili dívat se, ptát se, mlčet i vydržet. Za supervizora, který mě stále provází v hledání hloubky i lehkosti v tom, co dělám.

A v neposlední řadě také za mé úžasné, podporující (nejen systemické) kolegyně a kolegy, se kterými sdílím cestu. Bez nich bych terapii možná ani dělat nemohla, nevím, určitě bych bez nich být nechtěla, to vím určitě.